Jednou z nejčastějších komplikací, které vznikají i po úspěšném zaléčení infarktu myokardu, je srdeční nedostatečnost. Během akutního infarktu myokardu pak dochází k tomu, že po určitou dobu není část srdeční svaloviny zásobena krví, a proto naše srdce nemůže plně vykonávat svou funkci. Tento stav se zpravidla projeví klasickými příznaky, jakými jsou bolest na hrudi, dušnost a podobně. V případě velmi rychlého zaléčení a obnovy funkce nemusí být srdeční svalovina zásadně poškozena, ovšem ve většině případů dochází k odumření poškozené tkáně, která tak neplní svou funkci, a naše srdce tak funguje v omezeném režimu. Je důležité si uvědomit, že léčba infarktu myokardu nekončí propuštěním z nemocnice, ale vyžaduje dlouhodobý, komplexní proces, jehož nedílnou součástí je kromě dodržování režimových opatření právě pravidelná pohybová aktivita. S pohybovou aktivitou je důležité začít co nejdříve po stabilizaci zdravotního stavu již v nemocnici a pokračovat s ní i dlouhodobě po propuštění do domácího prostředí.

V prvních fázích je pohyb součástí zejména rehabilitačního procesu a začíná již v prvních dnech v nemocnici. Průběh a zahájení určuje ošetřující lékař, ale zpravidla začíná již 12–24 hodin po trvajícím klidu na lůžku. Začíná se krátkým, 5–10minutovým cvičením horních a dolních končetin vleže na lůžku. Od druhého dne lze provádět aktivní cvičení končetin také vsedě na okraji lůžka a součástí je i nácvik správného dýchání. Pokud pacient vše dobře snáší, je možné od 3. dne trénovat vstávání ze sedu a krátké chůze. Třetí až pátý den může pacient chodit po pokoji samostatně zhruba dvakrát až třikrát po dobu 5 minut. Chůze se v této fázi kombinuje s cviky na lůžku. Na konci prvního týdne chodí pacient sám třikrát denně asi 10 minut, zahajujeme nácvik chůze do schodů v doprovodu fyzioterapeuta. Délka nemocniční fáze závisí na celkovém zdravotním stavu pacienta a trvá obvykle 7–12 dní.

Po propuštění z nemocnice docházejí pacienti na řízený ambulantní trénink a důležitou součástí rekonvalescence se stává pravidelné domácí cvičení. Ambulantní řízený trénink by měl plynule navazovat na hospitalizaci, nejpozději by měl začít do 3 týdnů od propuštění. Součástí je řada vstupních vyšetření, kdy podle získaných výsledků může být přesně stanoven tréninkový program. Pomocí spiroergometrického vyšetření se určí maximální spotřeba kyslíku, ale také tepová frekvence, při které pacient dosáhl na 50 % této hodnoty. Tuto stanovenou tepovou frekvenci by si měl nemocný hlídat a při tréninku ji dodržovat. Při pohybové aktivitě právě v tomto rozmezí se nejpříznivěji projevují faktory ovlivňující kardiovaskulární rizika. Další hodnotou, kterou hlídáme, je krevní tlak, který se kontroluje před a po cvičební jednotce nebo dle potřeby. Krevní tlak se při zátěži přirozeně zvyšuje, ale zvýšení by nemělo být prudké a významné. Limitem je rychlé zvýšení systolického krevního tlaku o 30 mmHg a diastolického o 15 mmHg.

Správnou pohybovou aktivitu po infarktu myokardu charakterizují 3 kritéria: frekvence, intenzita a trvání. Pro dosažení co nejlepších výsledků je potřeba, aby trénink probíhal minimálně tři- až pětkrát týdně, proto ambulantní řízený trénink probíhá obvykle dva- až třikrát týdně pod dohledem a navazuje na něj individuální domácí trénink minimálně dvakrát týdně. Ideální je v této fázi volit takzvané cyklické sporty, tzn. stále se opakující pohybové vzorce, jako jsou například chůze, běh, plavání, rotoped, cyklistika, turistika, běh na lyžích a podobně. Výhodou je snadná regulace zátěže, aby bylo dosaženo optimální tepové frekvence, jak již bylo popsáno výše. Samotný trénink, který by měl v této fázi trvat 40 minut, je ideální doplnit o přípravnou fázi (asi 15–20 minut) před započetím vlastní aktivity a fázi zklidnění (10–15 minut) po jejím ukončení. V těchto přípravných a zklidňujících fázích se zaměřujeme především na protahování zkrácených svalů a posilování oslabených svalů, které nejsou při běžné aktivitě dostatečně zapojovány.

Praktické příklady cvičení pro fázi zklidnění najdete na stránkách www.fyzioklinika.cz:

Uvolnění svalů krku

Protažení svalů okolo páteře/šíje

Protažení prsních svalů pomocí dveřních zárubní

Automobilizace hrudní páteře do extenze

Protažení zadní strany stehen

Protažení lýtka a achillovy šlachy

Zhruba po 4–6 týdnech je vhodné doplnit vytrvalostní trénink také silovým cvičením. Ideální je začít posilovat bez přidané zátěže, tedy pouze s vlastní vahou těla. Důležité je dbát na kvalitu provedení pohybu a řídit se jistými pravidly, abychom se vyvarovali vzniku zdravotních rizik. Důležité je volit cviky se vztyčeným trupem, nezadržovat během cvičení dech, volit intenzitu dosahující 1/3–1/2 maximální síly a v neposlední řadě se vyhýbat dlouhotrvající statické zátěži. Tréninkový plán je tak velmi individuální a vždy by měl být sestaven tak, aby respektoval zdravotní stav pacienta a aby byl v souladu s instrukcemi od ošetřujícího lékaře. Ideální je začít cvičit pod dohledem fyzioterapeuta, který vám vytvoří tzv. cvičební jednotku, ukáže a naučí vás jednotlivé cviky provádět správně a nastaví počet opakování a frekvenci cvičení.

Cvičební jednotka se zpravidla skládá ze 3 cviků. Důležitá je pro trénink takzvaná maximální zátěž, kterou je nemocný schopen jednou bez pomoci překonat pro každý cvik. Nemocný cvičí na 50 % této hodnoty po dobu 30 vteřin, po kterých následuje 30vteřinový klid. Zprvu raději volíme cviky o nižší zátěži a zvyšujeme počet opakování v jedné cvičební jednotce. Silové cviky se provádějí pomalu a plynule, zhruba 2 cviky za 5 vteřin. Při dobré toleranci zátěže a hodnotách krevního tlaku nižších než 200/120 mmHg můžeme zvýšit intenzitu cvičení přidáním zátěže – ideální jsou pak jednoruční činky o váze zhruba 2 kg, nebo přidat cvičení s odporovými gumami, prodloužením doby cvičení nebo opakováním základního cyklu. Je vhodné kombinovat cviky zaměřující se na svaly horních i dolních končetin. Důležité je po celou dobu sledovat hodnoty krevního tlaku a tepové frekvence.

Proces léčby po infarktu myokardu je dlouhodobý a je zapotřebí dodržovat správnou životosprávu, udržovat si optimální tělesnou hmotnost a pravidelně cvičit po zbytek života. Dodržováním celostního rehabilitačního plánu tak předcházíme případným recidivám tohoto onemocnění a zvyšujeme stupeň kvality života. U většiny pacientů je po ukončení rehabilitace možný návrat do normálního pracovního i soukromého života a díky intenzivní rehabilitaci dochází i ke zlepšení fyzické zdatnosti a zvýšení kvality života ve srovnání se stavem před onemocněním.

Mgr. Iva Bílková, Cert. MDT, www.fyzioklinika.cz